usedl na břehu
a vlně vypráví
marnost svých příběhů;
vždyť je to jedině
hrst větru na dlani,
zmar perel ve víně,
strach z neumírání.
Ale to není
pravé jeho poslání.
Když kohout kokrhá
a rosa zazebe,
květ růže otrhá,
hovoře pro sebe:
jak je to surové,
rvát růži ubohou,
plátky jsou růžové
jak nehty u nohou.
Ale to není
pravé jeho poslání.
Však vidět krásy zrod,
oplakat její zmar
a u tekoucích vod
vyčkat květ nových jar,
jež znovu ohluší
to věčné váhání,
Miloské Venuši
dát hlavu do dlaní.
Ach běda, to je
pravé jeho poslání.
No comments:
Post a Comment